Břevnovský klášter

Břevnovský klášter (plným názvem Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově) je nejstarší český mužský klášter, nacházející se v pražské čtvrti Břevnov. Založil jej roku 993 kníže Boleslav II. a pražský biskupVojtěch. Od počátku v něm sídlí mnišská komunita benediktinů, která sem přišla z dolnobavorského kláštera Niederaltaich.

U příležitosti 1000. výročí založení kláštera roku 1993 povýšil papež Jan Pavel II. břevnovské opatství na arciopatství. Klášter jako celek s bazilikou svaté Markéty a s Markétskou zahradou je chráněn jako národní kulturní památka České republiky.

vstupní brána tzv. Sartoriovo křídlo ze 17. století

Klášter je považován za nejstarší písemně doložené místo vaření piva v celé České republice, v této tradici pokračuje Břevnovský klášterní pivovar.

Bylo to v dobách, kdy se náš letopočet skládal ještě ze tří cifer, kdy bylo pražské biskupství svěřeno do rukou mladého 26 letého nadšence. Pocházel z roku Slavníkovců a po svém učiteli, magdeburském biskupovi, dostal při biřmování jméno Adalbert, tj. česky Vojtěch.

Podle pověsti byl klášter založen na místě u pramene potoka Brusnice, kde se údajně setkal biskup Vojtěch s knížetem Boleslavem na lovu. Dlouho však svůj úřad nevykonával. Z pastoračních a politických důvodů (exil) odešel do Říma, u papeže Jana XV. složil 17. dubna 990 řeholní sliby a na římském Aveninu vstoupil do kláštera benediktinů. Při svém návratu do vlasti pak s sebou biskup přivedl i dvanáct italských bratrů z tohoto kláštera, kteří potom utvořili první mnišskou komunitu nově postaveného kláštera na Břevnově.

Název si pak vzal klášter od přilehlé vísky Břevnové. Legenda však praví, oba zakladatelé setkali na místě, kde leželo ve studánce břevno. Vojtěch jej vytáhl a pramen začal mohutněji tryskat a na památku jejich setkání poté založili klášter. Klášter byl umístěn v hustě zalesněné krajině s několika ostrůvky starobylých osad. Vedle Třešovic (Střešovice) tu byl Hluboc (Liboc) a vesnice, které později zanikly. Klášter byl původně celý dřevěný.

Vojtěch vystupoval proti některým jevům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslovenskou kulturní tradici. Je mimo jiné pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně "Hospodine, pomiluj ny" (Hospodine smiluj se nad námi). Vojtěch se v Čechách později setkal s opozicí, odešel do Říma a po vyvraždění Slavníkovců (995) se rozhodl jako misionář odejít k pohanským Prusům. Tam byl 23. dubna 997 rituálně zabit. V roce 999 byl prohlášen za svatého. Od 11. století se svatý Vojtěch pokládá za druhého patrona české země po svatém Václavovi, stal se také hlavním patronem polské církve a Uher.

Svatý Vojtěch na pomníku zavraždění Vojtěcha lebka sv. Vojtěcha v pražské sv. Václava katedrále

Prvním opatem nového kláštera se stal jistý Anastasius, zmiňovaný též jako Astrik. V polovině 11. století postavil opat Meinhard v Břevnově románskou basiliku sv. Benedikta a Vojtěcha. Počátkem 14. století přestavěl opat Bavor z Nečtin klášter i kostel, který je od té doby zasvěcen sv. Markétě. V klášteře žila řada vynikajících mnichů, například Jan z Holešova, který patrně jako první používal diakritický pravopis. Areál kláštera utrpěl značné škody během husitských válek. Byl vypleněn, vypálen a pobořen tábority. Mniši, kteří přežili, odešli do Broumova. Dlouho zůstal pustý. K obnově kláštera došlo až v polovině 16. století, koncem 17. století za opata Tomáše Sartoria vznikl dnešní Starý konvent (na počest významného obnovitele kláštera Sartoria byla po něm pojmenována blízká Sartoriova ulice). Hrůznou dobu pro obyvatelstvo celého břevnovského prostoru byla třicetiletá válka (1618 - 1648). Zdivočelé vojsko se několikrát převalilo přes Břevnov a poničilo od základu celou krajinu. Po válce byl postaven klášter nový, který po čtyřiceti letech, právě v den svaté Markéty, vyhořel. Byl opět nahrazen novým, přechodným.

Současnou stavbu zahájil roku 1708 opat Otmar Zinke a svěřil ji nejlepším umělcům své doby. Bazilika je sálová vrcholně barokní stavba s dlouhým kněžištěm podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Bazilika byla vysvěcena roku 1715, celá stavba trvala do roku 1740. Za pruského obléhání Prahy v roce 1757 sloužil kostel jako stáj a lazaret. Břevnovský opat František Štěpán Rautenstrauch (1734-1785) se významně podílel na reformách vysokých škol, právnického a kněžského vzdělávání, a tak nebyl klášter za reforem císaře Josefa II. zrušen. V dalším období však spíš upadal, až ve 30. letech 20. století byl reformován mnichy z belgického Chevetogne.

Převorem se pak stal Anastáz Opasek, od roku 1947 opat. (Anastáz řeckého "vskříšený"). V září 1949 byl zatčen a na počátku prosince následujícího roku ve vykonstruovaném procesu "s agenty Vatikánu" odsouzen na doživotí, prošel různými věznicemi (Valtice, Leopoldov ...) a pracovními tábory, byl často šikanován a držen v samovazbě. Amnestován v roce 1960. Pracoval jako stavební dělník a skladník. V roce 1968 odešel do Rakouska a posléze do NSR. Pro jeho osobité názory a neformální chování mu přezdívali "opat chuligán" - někdy řekl košilatý vtip nebo použil silnější výraz. Do Břevnovského kláštera se vrátil v roce 1990, zemřel náhle 24.8.1999 při návštěvě v Rohru v Bavorsku. V Břevnovském klášteře je údajně uchováno kladivo, se kterým pracoval při budování sídliště Petřiny.

Klášter byl roku 1951 rozpuštěn a mniši deportováni. Mniši museli narukovat k vojenským jednotkám PTP (Pomocné technické prapory), nastoupit do dělnických profesí, účastnit se převýchovných politických školení v marxismu-leninismu, duchovní službě se mohli věnovat jen tajně. Novodobá historie kláštera byla od počátku 50. let charakterizována trvalým chátráním a nekontrolovatelnou devastací jednotlivých objektů. Do roku 1990 zde byl Archiv ministerstva vnitra, který tu měl 17,5 km archiválií. Tzv. malý neboli Sartoriův konvent využívala StB (odbor pro sledování cizinců) pod krycím názvem "Montážní ústav". Po návratu opata Opaska byl klášter i kostel v letech 1991-1993 s velkou podporou zahraničních, zejména německých, klášterů důkladně opraven a povýšen na arciopatství. V roce 1997 jej navštívil papež Jan Pavel II. V současnosti (rok 2019) v klášteře žije 13 mnichů.

Dnešním, v pořadí již 61. opatem, resp. převorem administrátorem (ten se na rozdíl od opata může zabývat ekonomikou) a 2. arciopatem, je Petr Prokop Siostrzonek. Narodil se (9.8.1957 v Českém Těšíně) do doby, v níž měly u nás být řeholní řády s jejich mnohasetletým duchovním posláním vymazány ze života i z paměti. V letech 1976-1983 studoval teologii na CMBF v Litoměřicích. Během studií tajně vstoupil do benediktinského řádu.
V letech 1979-1981 absolvoval základní vojenskou službu u raketometného oddílu v Plzni jako "miřič raketometu". Řeholní jméno Prokop mu vybral v rámci šifrované korespondence (pohlednice z exilu v Rohru) opat Anastáz Opasek. Tajná písemná komunikace s opatem Opaskem byla StB odhalena, opakovaně byl vyslýchán a následovala nabídka ke "spolupráci", kterou odmítl. Následkem toho ztratil státní souhlas s vykonáváním funkce kněze a v letech 1987 - 1988 pracoval v Tesle Rožnov na pozici montéra. V prosinci 1989 jej jmenoval opat Opasek převorem Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. Aktivně se podílel na přípravě restituce Břevnovského kláštera a jeho obnovy, proto byl prvně přeložen do farnosti v pražských Stodůlkách a následně pak přímo do Břevnovského kláštera.

Výsledky 40. leté "péče" komunistů a "dnes":

Archiv Ministerstva vnitra 

Dnešní barokní budovy kláštera včetně chrámu sv. Markéty, nového konventu a prelatury pocházejí převážně z let 1708-1740. Byly zbudovány na starších základech podle plánů architekta Kryštofa Dientzenhofera a pod jeho stavebním dozorem. Někdejší vstupní osa kláštera je dnes rozdělena ulicemi Bělohorskou a Patočkovou. Při proražení třídy Pionýrů (dnešní Patočkovy ulice) v letech 1952-1953 padly za oběť budovy klášterního pivovaru a sladovny s vnější ohradní zdí. Sochy sv. Benedikta nad vstupní branou a sv. Jana Nepomuckého v severozápadním rohu nádvoří jsou od Karla Josefa Hiernleho, ostatní sochy na fasádě pocházejí z dílny Matěje Václava Jäckela.

Kostel svaté Markéty

Kostel zasvěcený svaté Markétě Antiochijské byl postaven v letech 1708-1715. Jeho zvlněná fasáda odpovídá utváření hmoty architektury na principu protínajících se elipsoidů. Na atice jsou sochy řádových světců od Matěje Václava Jäckla a na jižní stěně kopie náhrobku blahoslaveného Vintíře zasazený do barokní iluzivní malby.

Interiér kostela

Vnitřní zařízení a výzdobu kostela navrhl Kryštofův syn Kilián Ignác Dientzenhofer. Na hlavním oltáři je v nice vsazena dřevěná pozlacená socha patronky chrámu, sv. Markéty, od lužického sochaře Matěje Václava Jäckela. Oltářní menzu (oltářní stůl) čelem k lidu navrhl sochař a restaurátor Karel Stádník. V chóru jsou dvě řady barokních mnišských lavic, tzv. stally, s řezanými figurami benediktinských patronů v nástavci. Na jižní straně je na pozdně barokním oltáři Panny Marie benediktinské obraz této řádové patronky benediktinů s Ježíškem v náručí. Do predelly téhož oltáře je vsazen zasklený rokokový relikviář s ramenní kostí sv. Markéty Antiochijské, jež byla uctívána jako patronka deště a dobré úrody, každoročně 14. července se zde konala pouť s procesím. Stříbrný gotický plenář svaté Markéty je uložen v trezoru.

Na postranních iluzivně malovaných oltářích v chrámové lodi je sedm velkých obrazů Petra Brandla z let 1715-1719. Na severní (levé) straně směrem od vchodu jsou to obrazy Smrt sv. Václava, Ukřižování a Setkání sv. Vojtěcha s knížetem Boleslavem II. u studánky. Na jižní straně Přenesení ostatků sv. Otmara, Smrt sv. Benedikta mezi řeholníky a na třetím oltáři dva obrazy nad sebou: Sv. Prokop a Smrt poustevníka Vintíře (za účasti knížete Břetislava I. a biskupa Šebíře). Fresky na klenbě vymaloval Jan Jakub Stevens. Na kůru je cenný barokní prospekt varhan s figurálními dřevořezbami hrajících andílků z roku 1724. Do staré skříně byl roku 2010 vsazen nový varhanní stroj. Na jižní stěně chóru kostela je vsazen kamenný raně gotický náhrobek blahoslaveného šumavského poustevníka a diplomata Vintíře, který zemřel roku 1045 a byl uctíván jako patron českých a bavorských benediktinů.

Pod chórem kostela byla při archeologickém průzkumu v letech 1965-1968 odkryta část opukového kvádříkového zdiva s polosloupy a podlaha krypty trojlodní románské baziliky z poloviny 11. století.

Konvent a prelatura

Patrový konvent, který přiléhá ze severní strany ke kostelu, vznikl v letech 1709-1719 pod vedením Kryštofa Dientzenhofera. Má jednotnou architektonickou úpravu a tři vnitřní dvory. Ze severního traktu vybíhá směrem do zahrady křídlo s letním refektářem v přízemí a knihovnou v patře. Sály, ambity a chodby jsou vyzdobeny štuky a freskami různých umělců z první poloviny 18. století. Kolem východního dvora, který nepatří do klausury, jsou v patře prostory prelatury (sídlo opata).

Reprezentativní sály jsou zdobeny freskami, největší a nejznámější je Tereziánský sál v rizalitu východního křídla, který vyčnívá nad střechy ostatních budov. Stropní fresku v Tereziánském sále vytvořili v letech 1727-1728 bratři Asamové, Kosma Damián a Egid Quirin, a zobrazili na ní pověst o "Zázraku svatého Vintíře". Poustevník, pozvaný na hostinu v postní době, nechtěl jíst maso a hostitele nechtěl urazit. Pečený páv však obživl a uletěl ze stolu. Cenná je rovněž knihovna s původními knihovními skříněmi a bohatou sbírkou starých tisků.

Starý konvent, z něhož zbylo po přestavbě tak zvané Sartoriovo křídlo (naproti kostelu k jihu) zbudoval opat Tomáš Sartorius v 60. letech 17. století. Komunitě benediktinů v čele s opatem Anastázem Opaskem sloužilo po jejich příchodu v letech 1990-1992 jako konvent, dnes je adaptováno na hotel Adalbert.

Komplex hospodářských budov zahrnuje někdejší sýpku, administrativní budovy a ovčín, který nyní slouží jako klášterní šenk.

Zahrada

Prospekt kaskádové barokní zahrady s nedávno rekonstruovanou oranžerií, sadem, habrovým špalírem a loubím, stejně jako dva rybníky pocházejí z 2. čtvrtiny 18. století a jsou pouze menší částí někdejšího areálu, který zčásti zabralo sídliště Petřiny. V dolní části zahrady stojí v dnešní podobě barokní pavilon Vojtěška s pramenem potoka Brusnice, nad pramenem se nachází gotická křížová klenba, jediný pozůstatek někdejšího gotického kláštera. Dolní část zahrady, kde je také gloriet Josefka, kaple Lazarka, soustava barokních štol, jimiž se voda zaváděla do kláštera, terasy s fontánami a schodišti, prošla v letech 2010-2013 náročnou rekonstrukcí a bývalá oranžerie slouží jako výstavní síň. V horní části zahrady (sadu), která je oddělena plotem, dochází k výměně starých ovocných stromů novými (vykáceno má být všech více než 1 000 stromů). V současnosti se na noc zamyká jen spodní část zahrady (areál kláštera), po ukončení její rekonstrukce se ale nově plánuje na noc zamykat i horní zahradu, která sousedí s někdejším klášterním větrným mlýnem, a podle něj nazvaných kolejí Na Větrníku.

Hřbitov

Na nedalekém Břevnovském hřbitově odpočívají kromě řeholníků místního kláštera řada známých osobností (jako např. Jan Anastáz Opasek, český filosof a první mluvčí "Charty 77" Jan Patočka, novinář Ivan Medek (pracoval v Hlasu Ameriky ve Vídni, po sametové revoluci kancléř prezidenta Václava Havla)nebobásník s kytarou Karel Kryl). V kostele proběhla zádušní mše například také za Jaroslava Seiferta (1986) nebo za kontroverzního podnikatele Václava Kočku ml. (2008), kteří však na zdejším hřbitově neleží.

Karel Kryl - "Král slov, co do boje táh". Velký písničkář a básník, hlavní představitel československého protestsongu. Svými texty uměl zachytit hrůzy války, temno totalitní diktatury a lidskou slabost. Jeho texty se vyznačovaly nádhernými metaforami. Jeho slova jsou nadčasová a mají stále nesmírnou sílu, i když mu nikdo nestaví pomníky, knihovny a nepějí o něm titulky bulvárních novin. Narodil se 12. 4. 1944 v Kroměříži. Pocházel z rodiny tiskaře (firma Kryl a Scotti), studoval keramickou školu v Bechyni. Začal vystupovat v malých scénách, později v Semaforu, nakrátko se uchytil v Československé televizi jako asistent scény. Krylovi bylo jasné, že s kvalifikací "Bratříčka" si v nastupující československé normalizaci nezazpívá, a z festivalu v Německu v roce 1969 se už nevrátil. Usadil se v bavorském Mnichově, podle něj Mníšku pod Alpou, studoval dějiny umění a filozofii. Dvaadvacet let působil jako redaktor Svobodné Evropy. Zemřel nečekaně 3. 3. 1994 na infarkt v Mnichově, pár dní před svými 50. narozeninami. Letos by mu bylo 75 let.

• "I z prázdné peněženky má zbýti na sněženky"
• "Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat"
• "Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi"

Hana Nováková, jednatelka